Detail

Popis

---

Proso vláskovité je jednoletá trávozelená, 10 -80cm vysoká, trsnatá tráva. Stébla má přímá nebo kolénkatě vystoupavá, z dolních uzlin větvená, žebernatá, pod uzlinami s dlouhými odstálými chlupy na bradavkách, uzlin je tři až pět velmi hustě a dlouze chlupaté. Pochvy listů jsou žebernaté, na bradavkách mezi žebry jsou dlouze chlupaté. Jazýček je tvořen nízkým blanitým lemem, zakončeným 1 -1,5mm vysokým věncem brv. Čepele jsou ploché, 10 -25cm dlouhé a 4 -12mm široké, žebernaté, v dolní polovině na obou stranách s dlouhými chlupy na bradavkách, v horní polovině méně chlupaté, drsné.

Lata je 10 -30cm dlouhá a 6 -20cm široká, volná a široce rozkladitá, na bázi často nejhořejší pochvou obalená, přímá, v horní části většinou poněkud jednostranně ohnutá, s drsnou, alespoň v místech větvení s hustě a dlouze chlupatou hlavní osou, postranní větve jsou 10 -25cm dlouhé, zakončené klásky. Stopky klásků jsou až 20mm dlouhé, tenké, klásky jsou 1,8 -3,2mm dlouhé, elipsoidní, zašpičatělé, dvoukvěté se zakrnělým dolním květem, opadavé.

Dolní pleva je 3 -5žilná, 1/3 -1/2 délky klásky dosahující, špičatá, lysá, horní pleva 7žilná, zdéli klásku, dlouze zašpičatělé, lysá, plucha sterilního květu je 9žilná, horní plevě podobná, pluška chybí nebo není vyvinuta, plucha horního obojakého květu je téměř zdéli klásku, eliptická, na horním konci zaokrouhlená, tvrdá, lesklá a lysá, na konci zaokrouhlená, tvrdá, lesklá a lysá. Prašník je 0,8 -1,2mm dlouhý, fialový. Plod je o málo menší než plucha. Rostlina kvete od června do září.

Čeleď:
Poacea -lipnicovité

Původ:
Proso vláskovité je domácí v Severní Americe, kde je rozšířeno od jižní Kanady až do severního Mexika, tedy z boreálního až do subtropického klimatického pásma, z východu na západ od pobřeží Atlantického oceánu až po Tichý oceán. Přibližně ve východní polovině USA se vyskytuje častěji subsp. capillare, na západě subsp. barbipulvinatum. S postupující synantropizací krajiny došlo v Severní Americe k šíření obou poddruhů ve všech směrech a také částečně ke stírání hranic mezi nimi, pravděpodobně vlivem hybridizace a intogrese.

Proso vláskovité roste na suchých i zamokřených stanovištích - ve volné půdě, v písčitých prériích, na okrajích silnic, březích řek, pustých místech, podél železnic a jako častý plevel v kulturách různých plodin. Nebezpečným plevelem je zejména v jihovýchodní Kanadě, obecným plevelem na obilních strništích, na obdělávaných polích, loukách a na pustých místech v severních centrálních státech USA. Roste od nížin až do výše 1500m n.m. V horách na západě USA.

Výskyt:
Přibližně během posledních 200let byl druh ze Severní Ameriky zavlečen do všech kontinetů, kde místy zdomácněl. Proces naturalizace stále pokračuje. Druh zdomácněl na Antilských ostrovech, v Jižní Americe, v jihozápadní Africe, v Evropě, místy v johozápadní Asii, v Pákistánu, Indii, východní a jihovýchodní Asii, v Austrálii, na Novém Zélandě a tichomořských ostrovech.

Nejstarší údaje o výskytu v Evropě pocházejí z roku 1806 z Nice v jižní Francii, z roku 1809 z východního Německa. Druh roste i v těchto zemích: Belgie, Bělorusko, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Slovinsko, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, SR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velké Británie.

V Evropě bylo toto proso pěstování jako okrasná rostlina do suchých kytic a věnců a místy zplanělo, jednak bylo zavlékáno s různými, zejména semeroamerickými surovinami, s obilím, olejninami, travním a jetelovým semenem, vlnou a vlnovým odpadem, krmivem pro ryby, ptačím zobem, se sadbou a zahradní zeminou.

Ve střední Evropě roste druh na druhotných stanovištích v městských a velkoměstských sídlech, na železničních nádražích, u silnic a cest, v přístavech, na březích řek, na rumištích, v zahradách a na hřbitovech, ale někdy také jako plevel v polních kulturách, zejména v kukřici, a na strništích. V severní Evropě se vyskytuje většinou jen přechodně, jinde je místy zdomácnělý. Na polích a jejích okrajích roste druh místy na jihu Evropy, v severní Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Maďarsku nebo na Kavkaze.

V ČR byl druh poprvé sbírán 19.září 1940 ve východních Čechách, v roce 1960 v Praze Vršovicích, v roce 1941 v Pradubicích. V minulosti a místy i dnes se pěstuje jako okrasná rostlina v zahradách a parcích.
V ČR a ve SR bylo dosud zaznamenáno 124 lokalit. Většinou se jedná o poddruh capillare, zatímco poddruh barbipulvinatum se objevuje jen vzácně. Oba poddruhy mají podobnou ekologii. Nadmořská výška lokalit se pohybuje od 100m do 420m. Poddruh capillare byl zjištěn v planárních a vzácněji v kolinním stupni.
Lokality vděčí za svůj vznik zejména železničnímu transportu. Druh je polyhemerochorem, šířeným také s dováženými olejninami, obilím a krmivem, osivem, odpadem ze zahrad, vlnovým odpadem apod. je možné ho povaovat za typickou „drážní rostlinu“, šířící se zejména anemochorně po drážním tělese a odtud do jeho širšího okolí. Volné písčité a štěrkovité výhřevné půdy kolejišť v nížinách poskytují tomuto druhu vhodné podmínky pro ecesi, bohatou reprodukci a pro šíření zejména lineárních migrací.
Primárními ohnisky výskytu druhu jsou především Pardubice, Praha a Ústí nad Labem. V planárním stupni a v dolní části kolinního stupně se vyskytuje v ČR většinou trvale, výš dosud jen přechodně.
Lokality v ČR a v SR leží klimaticky v teplé až mírně teplé oblasti a v suché nebo mírně suché, vzácněji vlhké oblasti. Většina českých a slovenských lokalit leží v území se střední kontinentalitou. Lokality ve slovenských nížinách a na jižní Moravě se nalézají v oblasti kukuřičného zemědělského výrobního typu.

Růstové podmínky:
Procento fertilních obilek bývá v našich podmínkách v různých vegetačních sezónách a na různých lokalitách různě vysoké - od 5 do 92%. Obilky mají po dozrání výraznější klíční odpočinek, klíčí rozvlekle, na nízké procento, a to pouze při teplotách pro klíčení optimílních. Klíční odpočinek se přerušuje při několikaměsíčním suchém skladování obilek, při jejich prohřátí při teplotě kolem 50°C po dobu asi 48 hodin, po odstranění pluch nebo při dlouhodobějším uložení ve vlhkých chladných podmínkách. Pro přerušení klíčního odpočinku se hromadnost a rychlost klíčení zvětšuje a rozsah teplot pro klíčení se rozšiřuje. Optimum pro klíčení je při teplotách 6 -15/ 25 -35°C. Vzcházení obilek pozorujeme až od první poloviny do konce května. Klíčivost obilek je dlouhodobější.
Z diasporobiologického hlediska jsou pro zdomícňování druhu v našich podmínkách nejvýznamnější klíční odpočinek a dlouhodobější klíčivost. Rostlina dává přednost vlhčím půdám.

Množení:
Kromě člověka má hlavní podíl na rozšiřování vítr, k čemuž je rostlina speciálně přizpůsobena. V době zralosti plodů se celé plodenství spontánně ulamuje a je poháněno větrem po zemi jako tzv. stepní běžec, přičemž se postupně na různých místech uvolňují jednotlivé obilky. Při pokusech s krmením skotu bylo nalezeno 4% živých obilek v exkrementu skotu, což dokazuje, že obilky mohou být šířeny také některými živočichy. Pravděpodobné je také šíření ptáky při konzumaci nebo při stavění hnízd.

Použití:
vzhedem k teplotním nárokům druhu je možné očekávat jeho invazi do polních kultur především v oblasti kukuřičného zemědělského výrobního typu. Protože se zatím druh vyskytuje téměř jen na ruderálních stanovištích, zařazujeme ho mezi druhy vnější karantény. V Maďarsku je znám jako plevel na písčitých půdách a okopaninách, na strništích, místy ve vojtěšce, a to často pohromadě.
Ve Slovenské repubnice je druh na počátku expanze do polních kultur. Jako potencionální zdoj diaspor mohou sloužit populace vyskytující se v Podunajské nížině a přilehlých zemích jihozápadního Slovenska na drážním tělese a na železničních lokalitách ve Východoslovenské nížině.

K zamezení šíření do polí je nutné pečlivé ošetřování kolejišť ručním pletím nebo vhodnými herbicidy (triazinové herbicidy nesjou účinné). Na polích je nutné zabránit šíření druhu už v počátcích jeho výskytu, protože při jeho rozšíření by bylo omezování méně účinné a agrotechnicky náročnější. Osivo má být vždy čisté.

V ČR je možné očekávat případnou budoucí expanzi druhu do okopanin hlavně v moravských nížinách a místy v Polabí, i když v oblasti řepařského zemědělského výrobního typu se tento druh vyskytuje zatím méně často. S ohledem na chování druhu v Rakousku, kde roste jako plevel v kukřici častěji, je nutná prevence. Měla by se kontrolovat větší železniční nádraží v oblasti řepařského typu a primární ohniska výskytu druhu odstranit vypletím ještě před odzráním semen.
Zástupci tohoto druhu se používají k okrasným účelům.