Detail

Popis

---

Pistácie neboli řečíky jsou drobné, křehké stromy, vysoké do 9m, opadavé, cizosprašné. Mají šedou kůru a šedozelené, jemně pýřité, lichozpeřené listy. Plody jsou velké 2,5cm, protáhle oválné pecky, bohaté na olej.

Původní pistácie je dvoudomá, některé vyšlechtěné odrůdy ale mají samčí a samičí květy na jediném stromě. Z nenápadných květů, sdružených do latovitých květenství, se vyvíjí množství drobných, zašpičatělých plodů červené barvy. Tenké zelené oplodí skrývá pistáciový oříšek – pecku s tenkou a hladkou, dvoudílnou skořápkou, ve které je drobné oválné, zeleně zbarvené semeno charakteristické chuti, které vynikne zvláště po opražení a prosolení. Pistácie bývají většinou nejdražší ořechy, které se na trhu nabízejí.

Pistácii pravou – řečík (Pistacia vera) je nutné pěstovat na mimořádně vhodných místech, např. u osluněné zdi nebo ve skleníku. Osvědčení odrůda ´Aleppo´ je dnes pravděpodobně nedosažitelná.

Příbuzným, ne příliš odolným druhem je kyperský řečík terebint (Pistacia terebinthus), který obsahuje pryskyřici. Plody má zpočátku červené, během zrání hnědnou a obsahují jedlá, olejnatá semena, která jsou také zelená a zašpičatělá, ale menší. Slouží jako opylovač pro pravé pistácie, které vytvářejí často pyl příliš brzo a nestačí se tak sami oplodnit. Většina semenáčků je proto hybridem obou druhů, což brání prošlechtění pistáciových oříšků.

Plody řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) poskytují stolní olej. Tento druh se pěstuje hlavně pro tzv. mastix, pryskyřičnou hmotu, která se získává ze zářezů v kůře a používá se k výrobě léčiv a žvýkačky.

Čeleď:
Anacardiaceae

Původ:
domovem pistácií je Střední Východ a střední Asie. Spolu s několika příbuznými druhy jsou zdomácněny již odedávna. V Itálii se pěstovaly v pozdním období Říše římské. Ve Spojených státech byly řečíky rozšiřovány Patentním úřadem v roce 1854. Od těch dob se úspěšně pěstují v jižních státech, které dnes objemem produkce konkurují středomořským zemím a Turecku.

Pěstování:
Pistácie nejsou příliš náročné na půdu. V teplejších zemích jsou vhodnou plodinou pro chudé, suché horské půdy, kde nelze jiné, na trhu často méně ceněné druhy ořechů pěstovat.

Jeden samčí prašníkový strom se pěstuje asi na šest samičích pestíkových, ale vzhledem k tomu, že pyl dozrává často předčasně, doporučuje se chránit samčí květy papírovými sáčky, dokud nejsou pestíky připraveny k oplození.

Pistácie můžeme pěstovat ve skleníku. V nádobách vytvářejí atraktivní keře. Musíme ale zajistit opylení.

Doporučuje se pouze zmlazovací řez, pro který je nejvhodnější doba uprostřed léta. S vyvazováním ke zdi musíme začít co nejdříve, aby se dosáhlo keřovitého tvaru.

V teplých krajích nebo u ochranné zdi je pistácie zajímavým stromkem. Bývá oblíbenou potravou ptáků a savců.

Hnojení:
Stromek postřikujeme stimulátorem Bio-Algeen S-90.

Sklizeň:
Zrající trsy postupně odřezáváme, plody sušíme a luštíme. Nejlépe je skladovat je i se skořápkou, která se při pražení sama otevře.

Použití:
pistácie se mohou jíst syrové, nejčastěji se ale praží a solí. Prodávají se nevyloupané. Používají se k obarvení a dochucení řady pokrmů, především pikantních a Sladkých, včetně nugátů a zmrzliny.
Pistacia terebinthus se pěstuje pro terebint, mízu tekoucí z kmene, ze které se vyrábí terpentýn. Tvrdé, tmavočervené dřevo se užívá k výrobě cenných předmětů.

Množení:
I když byly vyšlechtěny kvalitnější odrůdy, vypadá to, že se pistácie příliš nevyvíjejí. Neustálé křížení s druhem P. terebinthus brání jejich prošlechtění, semenáčky ale pravděpodobně zachovávají rodičovské vlastnosti. Kvalitní odrůdy se množí roubováním nebo očkováním.

Choroby, škůdci:
při pěstování v zahradě netrpí pistácie žádnými běžnými chorobami ani škůdci, ve skleníku nebo u ochranné zdi je ale mohou napadat svilušky.