Detail

Popis

---

Ořešáky jsou pomalu rostoucí stromy. Mají aromatické, lichozpeřené listy a stříbřitou kůru, samičí květy jsou nenápadné, samčí tvoří jehnědy. Všechny části rostliny vydávají zvláštní kořeněnou vůni. Pod zeleným oplodím je pevná skořápka se semenem, který svým zbrázděním připomíná mozek.
Existuje řada kultivarů ořešáku královského.

Jednomu z francouzských kultivarů se říká ´Titmouse´ (Sýkora), protože jeho skořápka je tak tvrdá, že ji nerozklovne ani sýkora.
Ořešák černý se u nás většinou prodává jako samostatný druh, na trhu ale existuje i řada jeho amerických kultivarů. Může dorůst až 45m, tady o polovinu více než ořešák královský.

Další americký druh ořešák popelavý (Juglans cinerea) se pěstuje např. os roku 1633 v Británii jako okrasný strom a také pro dřevo. Jeho olejnaté ořechy, o polovinu větší než vlašské, mají výraznou chuť.

Ořešák Sieboldův (Juglans ailanthifolia) roste rychle a plodí již v pátém roce věku. Má velké, až jeden metr dlouhé listy a drobné ořechy s tenkou skořápkou a dlouhou stopkou.

Ořešák královský (Juglans regia)je strom vysoký 15 -45m, opadavý, částečně samosprašný. Plody jsou velké do 5cm, ořechy se zeleným kulovitým oplodím, bohaté na olej, oplodí obsahuje vitamin C.

Čeleď:
Juglandaceae - ořešákovité

Původ:
Ořešák královský pochází ze západní Asie. Již více než sto let př.n.l. se rozšířil do Středomoří, v řadě oblastí se stal významnou potravinou a byl pěstován i pro dřevo.

Ořešák černý (Juglans nigra) pochází ze severovýchodní Ameriky. Je větší než ořešák královský a byl často pěstován pro dřevo. Jeho velké a velmi tvrdé ořechy jsou významným zdrojem fosforu.

Ořešák Sieboldův (Juglans ailanthifolia) pochází z Japonska.

Pěstování:
Ořešák vyžaduje těžkou a vlhkou půdu. V oblastech s pozdními mrazy se nemůže pěstovat. Opálení je problematické a doporučuje se proto pěstovat více stromů pohromadě.
Tyto obrovské stromy lze jen stěží pěstovat v uzavřeném prostoru a je to také zbytečné, protože jsou velmi otužilé.

Ořešák prořezáváme pouze na podzim, protože na jaře by ztratil příliš mnoho mízy. Doporučuje se co nejmenší řez, nevhodně rostoucí větve je ale třeba odstranit včas, než příliš zesílí. Po prvním roce již nevyžaduje přivazování ke kůlu.

Půda pod ořešáky je téměř neplodná. Jejich listy vylučují látky, které inhibují růst mnoha rostlin a zabraňují jejich klíčení. Americké druhy ořešáků jsou ještě agresivnější a mohou významně škodit jabloním, druhům z čeledi lilkovitých, ostružiníkům a řadě okrasných rostlin.

Ořešáky jsou velmi atraktivní stromy s příjemnou vůní, pro mnoho zahrad jsou ale příliš velké. Pro zvířata, s výjimkou veverek a jiných hlodavců, nemají zvláštní význam.

Hnojení:
Na jaře postřikujeme stromy stimulátorem Bio-Algeen S-90.

Sklizeň:
Ořechy klátíme, oloupeme oplodí a necháme vyschnout. Je možné je skladovat až rok. Zelené ořechy na nakládání sklízíme tehdy, když je můžeme propíchnout dřevěnou špejlí.

Použití:
ořechy se mohou konzumovat syrové i tepelně upravené, přidávají se do cukroví a sušenek a velmi dobré jsou s kávou a čokoládou. Je možné z nich lisovat lehký stolní olej. Nezralé ořechy s dosud měkkými skořápkami je možné nakládat.

Listy a slupky se dlouho užívaly jako hnědé barvivo, olej sloužil k barvení vlasů a v malířství. Z ceněného dřeva se vyráběly dýhy a pažby pušek. Dřevo bylo tím hodnotnější, čím více mělo suků. Ořešáky se často pěstovaly poblíž stájí a záchodů, protože jejich vůně odpuzuje mouchy. Z mízy stromů se vaříval cukr.

Množení:
Pěstování ze semen je možné, ale pomalé. Kvalitní odrůdy se množí roubováním a očkováním. Plodí zhruba v deseti letech a plně vyspívají až ve věku asi sto let. Nejlepší je nechat je vyklíčit v květináči a ještě malé zasadit na vybrané stanoviště, protože špatně snášejí přesazování.

Choroby, škůdci:
Pokud je nepoškodí pozdní mrazy, rodí spolehlivě až 70kg ročně. Choroby a škůdci jim většinou nepůsobí potíže.