Detail

Popis

---

Záraza menší je nezelená parazitická bylina. Lodyhy má 10 -25cm vysoké, přímé, nevětvené, světle žlutočervené, žláznaté, šupiny v dolní části rostliny jsou vejčité, v horní kopinaté, řídké. Květní hrozny jsou válcovité, řídké, květy přímo odstálé, přisedlé v úžlabí kopinatého listenu, listence chybějí. Kalich je tvořen dvěma žláznatými segmenty srostlými, asi do poloviny rozeklanými v čárkovitě kopinaté ušty. Koruna je 10 -12mm dlouhá, trubkovitá, kupředu mírně zahnutá, základní barvy jsou světle žluté, na horním pysku fialově nebo červeně žilkované, vně je roztroušeně žláznatá, horní pysk dvoulaločný, s cípy přímými až vně ohnutými, dolní pysk je trojlaločný s cípy vroubkovanými, lysými. Nitky tyčinek poblíž báze koruny vetknuté a tamtéž chlupaté, nahoře lysé až roztroušeně žláznaté, blizna je fialová. Plod je podélně pukající tobolka, semena oválného tvaru, drobná, velikosti 0,35 -0,20mm. Absolutní váha semen v suchém stavu je 20 -30mg, v nabobtnalém stavu asi dvojnásobná. Rostlina kvete od června do července.
Záraza menší je proměnlivý druh. Morfologické popisy jsou zpracovány na základě domácích populací, které jsou dobře rozlišitelné od příbuzných druhů Orobanche loricata (záraza šupinatá), rostoucí na Artemisia campestris, a Orobanche picridis (záraza hořčíková), rostoucí na Picris hieraciodes. Oba tyto druhy rostou výhradně na xerotermních stanovištích mimo ornou půdu, kdežto záraza menší je u nás známa pouze z kulturních jetelových porostů. I když četné zahraniční prameny uvádějí množství hostitelských rostlin a výskyty i mimo ornou půdu.

Čeleď:
zárazovité

Původ:
Záraza menší pochází z mediteránní oblasti a jihozápadní Asie.

Výskyt:
Jako druh preferující subatlantické až atlantické klima se záraza menší rozšířila již v minulosti do střední a západní Evropy. Známy jsou masové výskyty z Německa, Rakouska a Švýcarska, z Francie a Anglie, také z jižní Skandinávie, ale i z některých východoevropských zemí, Malé Asie, z Arabského poloostrova, ze severní Afriky a z vyšších poloh Etipoie a Súdánu. Průkazná zavlečení jsou udávána z Keni, Jižní Afriky, Austrálie, Nového Zélandu a ze Severní Ameriky při atlantickém i pacifickém pobřeží.
V Čechách byla tato záraza poprvé sbírána v srpnu 1876 v údolí řeky Jizery v Kořenově. Jednalo se o náhodné zavlečení jetelovým semenem. Na Moravě byla sbírána poprvé v roce 1904 na několika lokalitách v okolí Brna. Více se ale druh šířil v České republice až asi před 60 lety. Všechny lokality se nacházejí od planárního stupně do dolních poloh submontánního stupně. Většina lokalit ČR leží v nadmořské výšce 300 -500m.
Ve SR byl druh poprvé zaznamenán poprvé pouze třikrát, a to v západní části země. Ostatní lokality, udávané ze Slovenska v literatuře, jsou mylné nebo velmi pochybné.
Starší domácí literatura o plevelech neuvádí kalamitní výskyty z našeho území, teprve v pozdějším díle, z roku 1959, se píše o nebezpečném šíření zejména v tehdejších okresech Vysoké Mýto a Chrudim. Z následného přehledu lokalit, doloženého herbářovými položkami, je zřejmé nepříliš husté rozšíření, některé lokality ale souhlasí s dnešními centry výskytu druhu, ve kterých je žádoucí uplatňovat preventivní karanténní opatření.
V současnosti roste druh ve čtyřech hlavních centrech : východočeská oblast - trvale nejsilnější centrum výskytů, severozápadní slezské centrum - zahrnuje 12 obcí v okrese Jeseník a Šumperk, severovýchodní moravsko-slezské centrum, středočeská oblast - vyznačuje se méně bohatými rozptýlenými výskyty. Zatím není známo šíření druhu v jižních Čechách, ani současné šíření druhu na moravských lokalitách mezi Zábřehem a Olomoucí a také na jižní Moravě, kde byly dřívější nálezy patrně na jeteli mimo ornou půdu.
Řazení druhu mezi ohrožené taxony je problematické, protože tento druh nebyl nikdy příliš rozšířen, zato ale v místech center výskytu může docházet ke kalamitnímu přemnožení v kulturách jetele lučního.
Záraza menší je ve srovnání s ostatními zárazami relativně méně náročná na teplé klima a tomu odpovídá i ekologická konstituce domácích populací, které preferují oblast mírně teplou ař mírně chladnou, často na půdách s mírně kyselou až neutrální reakcí. Jsou to oblasti s optimálními podmínkami pro pěstování jetele lučního na orné půdě. Záraza menší je polychorním typem, hlavním způsobem jejího šíření do vzdálenějších míst je ale speirochorie., která sehrála i rozhodující úlohu při zavlečení na naše území jetelovým semenem, pravděpodobně již před první světovou válkou s bavorským osivem. Na kratší vzdálenosti sr drobná semena mohou šířit anemochorně i hydrochorně a významnou roli hraje ergasiochorie. Semena se snadno dostávají do hlubších vrstev ornice nejen orbou po jetelích, ale u půdními trhlinami. V ornici se udrží životaschopná až kolem 10 let.

Růstové podmínky:
V jedné tobolce může být až 2000 semen a počet tobolek závisí na mohutnosti zárazové rostliny, většinou dosahuje několika desítek. Není tedy vyloučena možnost extrémního zamoření půdy. Fyziologie klíčení je dokonale prostudována převážně laboratorními pokusy a kromě teplot jsou nutné stimulační látky z kořenových vlásků hostitele. Optimum pro klíční je komlem 15°C. Prvotní útvar po vyklíčení, tzv. prokaluom v podobě tenkého vlákna, se realizuje teprve v případě styku s kořínky hostitele, pak následuje haustoriální stadium s další diferenciací orgánů zárazy: nejprve vznikne drobný útvar kulovitého tvaru, který postupně narůstá do hlízovitého tvaru s četnými rameny a sekundárními haustorií - tak vzniká základ pro budoucí lodyhy zárazy. U zárazy menší neproběhne obvykle v našich podmínkách tento vývoj v prvním roce výsevu jetele lučního, ale k plnému vývoji až do generativní fáze dojde většinou v tzv. užitkovém roce a optimálně až po první seči v letních měsících. V našich podmínkách mohou být hostitelskými rostlinami jetel luční, jetel zvrhlý nebo švédský, jetel plazivý neboli bílý, pokud jde o kulturní typy jetelů, také ale seradela - ptačí noha setá. Na těchto hostitelích dokončí záraza menší v našich podmínkách plně vegetační cyklus. Z planě rostoucích jetelů se obdobně chovají jetel rolní a jetel pochybný, které jsou většinou vysévány ale jen v příslušných kultivarech. Dosud postrádáme prokazatelné nálezy zárazy menší na planě rostoucích jetelích, tedy mimo kultury, i když nelze tuto možnost zcela vyloučit. Existuje celá řada motýlokvětých rostlin, na nichž dochází pouze k podzemnímu vývoji, takže nehrozí její reprodukce: vojtěška, vičenec setý, komonice bílá, jetel nachový, z planě rostoucích druhů jetel prostřední, jetel zlatý a tolice dětelová. Některé z těchto rostlin mohou být využity jako stimulační k bilogickému očišťování ornice od semenných zásob zárazy menší.

Použití:
K ochraně proti záraze menší je nutné dodržovat předpisy, které stanoví speciální postup při čištění osiva pocházejícího z katastrů obcí s výskytem zárazy menší. Musí se provádět včasné prohlídky jetelových porostů v katastrech obcí s výskytem zárazy menší a zjištěná ohniska výskytu lokalizovat kartograficky. Ohniska výskytu je nutné likvidovat před odkvetením zárazy a k tomu použít především mechanické prostředky všeho druhu, např. ruční pletí, vypichování, pokud se nejedná o velká ohniska. Při větším plošném výskytu je nutné porost jetele po seči včas zaorat a pole osít náhradní pícninou, na silně zamořené plochy nevysévat jetel luční jako hlavní plodinu nejméně deset let. Na tyto plochy je dobré vysévat v tomto období strniskové meziplodiny, které plní úlohu provokačních výsevů za účelem preventivního očišťování ornice od semených zásob zárazy, agrotechnicky se jedná o podsevy do vhodných krycích plodin a v našich podmínkách se osvědčila směska jetel plazivého a jílku italského, na vlhčích místech je možné vysít jetel zvrhlý nebo podle místních podmínek některou z dalších motýlokvětých pícnin, např. jetel nachový. Tato směska se po sklizni musí na podzim zaorat.
Zásadní pro ochranu proti záraze menší je dokonalá prevence a přesná evidence ploch s jejím výskytem.
Záraza menší je cizí expanzivní plevel, vyskytující se zejména v ČR místy v oblastech bramborářského nebo vzácněji řepařského zemědělského výrobního typu na jeteli lučním, zařazený mezi druhy vnitřní karantény.