Detail

Popis

---

Střevíčník pantoflíček je nejrozšířenějším druhem rodu, domácí také u nás, kde dorůstá výšky od 20 do 45cm. Lodyhy vyrůstající ze silného plazivého oddenku, jsou pýřité, nejčastěji se 3 -4 střídavými, přisedlými, vejčitými až podlouhle kopinatými listy.

V paždí lupenitých listenů vyrůstá nejčastěji jen jeden květ s až i přes 4cm dlouhými okvětními lístky, které jsou hnědočerveně zbarveny. Velmi často mohou být zelenožluté s hnědočervenými tečkami nebo čárkami nebo u apochromních forem i zelené až žluté. Velký, žlutý, 3 -4cm dlouhý, bačkůrkovitě vydutý pysk je uvnitř červeně tečkovaný, k bázi chlupatý. Ostruha chybí, sloupek je okolo 1cm vysoký, kupředu zahnutý, vpředu s okrouhlou až trojúhelníkovitou, trojlaločnou, diskovitu bliznou, překrytou mohutnou, plochou, deštníkovitou patyčinkou.

Kromě různých barevných odchylek, hodnocených jen jako bezvýznamná taxonomická vnitrodruhová odlišnost, byly popsány tři formy, které ale postrádají větší význam:
Forma calceolus s jednokvětými lodyhami
Forma biflorum s dvoukvětými lodyhami
Forma triflorum s tříkvětými lodyhami

Střevíčník pantoflíček patří k tzv. xenogamickým rostlinám. Opylení květu a další vývoj plodu může nastat jen při přenesení pylu z květu jiného jedince. To může zprostředkovat jen hmyz, kterým jsou v tomto případě samičky různých druhů pískorypek (Andrena) z čeledi včelovité (Apidae).

Přilákány nápadnou žlutou byrvou pysku usedají na něj a sklouzávají po jeho hladkých okrajích do nitra pyskové dutiny. Cestu tímto otvorem zpět znemožňují kluzké a zakřivené vnitřní boční stěny pysku a také velmi kluzký okraj hlavního vchodu. Po neúspěšných pokusech opustit květ hlavním otvorem, je hmyz přilákán v šeru dutiny světlem, které proniká dvěma průsvitnými místy na postranních stěnách pysku u jeho báze. Při cestě k těmto zdánlivým otvorům musí hmyz přelézt hustý porost dlouhých lámavých chlupů, které zaplňují bazální část pysku až ke sloupku.

Teprve po překonání této překážky reaguje konečně na světlo ve skutečných otvorech, které jsou nahoře po obou stranách patyčinky, a dodržován ještě i ohebnými výrůstky sloupku dere se z květu ven a přitom otírá svůj hřbet o prašník a odnáší tak na svém těle lepkavý pyl, který není na rozdíl od většiny našich orchidejí slepen v brylku. Navšíví-li hmyz jiný květ, je v něm opět uvězněn, pak při obtížném přelézání již zmíněných lámavých chlupů na dně pysku dotýká se dolů skloněné blizny, na které ulpívá pyl, a tak je zprostředkováno opylení křížem. Zrání semen z oplodněných vajíček se děje asi po pěti týdnech.

Květy střevíčníku jsou typickými pasťovými kěty. Jejich podstata spočívá v uvěznění hmyzu, který je pak donucen pohybovat se uvnitř květu tak, aby zprostředkoval opylení. Jsou to ale také květy šálivé, protože jejich návštěvou hmyz nic nezískává.

Semena v přírodě klíčí jen zřídka. Po infekci houbou nabývá po několika měsících protokorm hruškovitého tvaru a je s výjimkou báze hustě porostlý kořenovým vlášením. Tak kočí vývoj v první vegetační sezóně. Dašlí rok vyroste z boku protokormu tlustý, opět kořenovým vlášením porostlý řepovitý kořen, pak vyvine stejný útvar na protější straně a z lysé báze klíčku vyroste prýt, který tvoří základ oddenku budoucí rostliny. Někdy již v tomto roce, většinou ale až ve čtvrtém vegetačním období, se začnou na rostoucím oddenku vyvíjet tlusté adventivní kořeny a z vrcholku čtvrtým rokem vyrůstá prýt nad povrch půdy, kde se objevuje první zelený list.

Od tohoto okamžiku, kdy začíná probíhat proces fotosyntetické asimilace, je zcela potlačena mykrotrofie a individuum je vyživováno pouze autotrofně. Celá ontogeneze trvá nejméně 9 let, někdy i 13 -15 . Vzhledem k úplné autotrofii zelených vývojových stadií, které je u našich jedinců z této čeledi naprostou výjimkou, je střevíčník od vytvoření prvního zeleného listu nezávislý na houbové složce mykorhizy a jeho existence je podmíněna základními ekologickými faktory půdními a podnebnými, včetně vztahů k dalším organismům na lokalitě, podobně jako je tomu u většiny jiných zelených rostlin. To umožňuje jeho snadné přesazování a další pěstování.

Čeleď:
Orchideaceae - vstavačovité

Výskyt:
Střevíčník pantoflíček roste u nás vzácně. Je rozšířen od Anglie na severozápadě a Skandinávie na severu, k jihu až k severní hranici stálezelené zóny Středozemí. Na východ je rozšířen přes Malou Asii a Kavkaz, do Mongolska, Číny a Japonska.

Množení:
V zahradní kultuře je možné střevíčník množit semeny, nebo nepohlavně rozřezáním oddenku brzy na jaře nebo po odkvětu a zasazením jeho částí do hloubky 3 -5cm.