Detail

Popis

---

Oměj je statná rostlina, vysoká 20 -100cm. Má dužnatý oddenek, který tvoří každoročně nové oddenky dceřinné. Přímá lodyha je jemně pýřitá, listy jsou tmavě zelené a na líci lesklé, na rubu jsou bělavě zelené.

Původ jména rostliny je předmětem častých sporů. Někteří se domnívají, že vědecké rodové jméno je odvozeno z řeckého „akontion“ = šíp, a naznačuje skutečnost, že tato rostlina kdysi některým kmenům poskytovala jed na hroty šípů. Jiní tvrdí, že jméno pochází od slova „akone“ znamenající „skalnatý“, což je jedno z oblíbených stanovišť rostliny. Další možnost je, že jméno připomíná památku pahorku Aconitus v Pontice, kde Héraklés bojoval s Kerberem, strážcem podsvětí. Říká se, že Hehaté ho stvořila ze slin z Kerberovy tlamy. Druhové jméno napellus znamená „malá řepa“ a vztahuje se ke tvaru kořenů.

Existuje mnoho legend o používání oměje jako jedu. Z řecké mytologie známe např. příběh Médeie, která tímto jedem otrávila Théseův pohár, aby se mu pomstila za to, že ji opustil. Když se Alexandr Veliký stal terčem spiknutí, měl být otráven polibkem ženy, jejíž rty byly prosyceny letální dávkou jedu z oměje, který jinak sama užívala po dlouhou dobu po malých dávkách. Nicméně spiknutí nakonec zmařil Aristotelés. Také papež Adrian VI. Byl prý zavražděn tímto jedem, a vypráví se také, že prorok Mohamed jen o vlásek unikl smrti, když odhodil kousek masa otráveného omějem. I smrt Claudia a jeho syna Britannika se připisuje oměji. Existují také domněnky, že oměj šalamounek byl jako jed populární mezi středověkým duchovenstvem, protože tu kariéra jednotlivců často závisela na vhodně načasovaném úmrtí představeného.

Oměj byl pravděpodobně také jednou ze složek lektvaru, který se podával starým a churavým lidem na ostrově Ceos. Smyslem toho bylo ulehčení odchodu ze světa, v kterém už nemohli být užiteční. I jinde oměj často sloužil k výkonu euthanasie a plnily se jím poháry při rituálech kolem umírání. Také se přidával do kadidla při pohřbech a sázel se na hroby.

Oměj se nejčastěji pěstoval v klášterních zahradách. Používal se při léčbě revmatismu, a to zevně . Jako olej na potírání postižených míst. Jeho lidový název „zlý mníšek“ ale vznikl z podobnosti květů s mnišskou kápí.

V křesťanské víře byl oměj zasvěcen sv. Dunstanovi, arcibiskupovi z Canterbury, o kterém se říká, že držel ďáblův nos tak dlouho v rozžhavených kleštích, dokud mu neslíbil, že ho už nikdy nebude svádět.
Ve 13. a 14. století se oměj používal k trávení návnad na vlky a k napouštění hrotů šípů při jejich lovu. Tradovalo se také, že pomáhá proti vlkodlakům. Oměj se často spojuje s uměním čarovat.

Původ:
Oměj je původní v celé Evropě včetně Británie. Roste planě na zastíněných místech, jako jsou břehy potoků, příkopy nebo horské louky.

Pěstování:
Oměj můžeme vypěstovat ze semen sebraných ve volné přírodě. Rostliny pokvete za tři roky po výsevu. Rostlina vyžaduje polostinné stanoviště nebo stín a vlhkou půdu.

Sběr:
Pro uskladnění se kořeny sbírají brzy na podzim. Musí se omýt, očistit, usušit a potom uložit v neprodyšně uzavřených nádobách, zřetelně označených. Listy a květy sbíráme v červenci, těsně před rozkvětem. Semena dozrávají koncem srpna.

Množení:
Oměj množíme semeny nebo vegetativně, zasadíme-li na podzim část oddenku nebo hlíznatých kořenů. Můžeme také oddělit dceřinné oddenky a zasadit je v době mezi prosincem a lednem.

Použití:
Protože je tato rostlina prudce jedovatá, není vhodné ji vysazovat v zahradách. Po jakékoli manipulaci s rostlinou si pečlivě umyjeme ruce nebo raději pracujeme v rukavicích.
Jed zpočátku stimuluje, později ale paralyzuje centrální a obvodový nervový systém. Působí palčivé pocity na jazyku, zvracení, bolesti žaludku a průjmy, požití může skončit až celkovým ochrnutím a úmrtím.