Detail

Popis

---

Locika tatarská je vytrvalá, zelená bylina s kolmým nebo šikmým výběžkatým oddenkem. Lodyhy jsou 30 -80cm vysoké, přímé, štíhlé, oblé, nasivělé, podobně jako listy roztoušeně chlupaté nebo zcela lysé. Spodní lodyžní listy jsou dost velké, podlouhle kopinaté, naspodu v řapík zúžené, kracovitě peřenoklané, s velkými trojbokými, rovnovážně odstálými nebo nazpět sehnutými jemně zubatými postranními úkrojky, nebo listy někdy celokrajné, prostřední a horní mělčeji dělené, s kratším řapíkem, listy nejvíc nahoře umístěné jsou kopinaté až přisedlé, zřídka vejčitě kopianté nebo okrouhlé až kopisťovité. Úbory jsou četné, v prodloužených nebo vrcholičnatě stažených latách, stejnopohlavné, v poupatech kulovité. Zákrov je válcovitý nebo obráceně kuželovitý, za plodu 11 -14mm vysoký, nejčastěji čtyřřadý, zákrovní listeny jsou podlouhle čárkovité, přítupé, s bělavým úzkým okrajem, jsou lysé nebo na špičce velmi jemně a řídce chlupaté, s purpurově červenými proužky a skvrnami, vzájemně se nestejně překrývající. Květy jsou obojaké, jazykovité, modrofialové nebo modré, obyčejně po 20. Nažky jsou červenavé, bez chmýru 4 -6mm dlouhé a 0,75 -1,25mm široké, velmi jemně chlupaté a zčásti olysalé, zřetelně smáčnuté, ke špičce poněkud zobánkovité zúžené, hluboce podélně brázdité, chmýr je bílý. Rostlina kvete od června do září.

Čeleď:
Asteraceae - hvězdicovité

Původ:
Locika je domácí v jihovýchodní Evropě a ve Střední Asii, kde zasahuje až do Pamíru, Tibetu a Himálají, v západním Tibetu vystupuje až do nadmořské výšky 5000m. Na pobřeží Černého moře roste v pobřežních porostech v Bulharsku, Rumunsku a na Ukrajině, je známá také z Turecka a Kavkazu. Z Ukrajiny zasahuje až do Povolží a na jižní Sibiř, roste také v Íránu, Afghánistánu, Kazachstánu, Mongolsku, v Číně a v Indii. Roste na hlinitých a písčitých, často zasolených půdách a na březích vod, od pásma smíšených lesů až do jinžích stepí a polopuští. Na obdělávaných půdách a úhorech je nepříjemným, těžko vyhubitelným, dost expanzivním plevelem. V bývalém SSSR roste jako plevel v obilím i v okopaninách, v sadech a zelinářských zahradách a na pastvinách.

Výskyt:
Locika je v Evropě zdomácnělá na pobřeží Severního a Baltského moře už 100 let. Ve Velké Británii byla sbírána už v roce 1884. na mořském pobřeží mimo svůj kontinentální eurasijský areál se chová jako neoindigenofyt, protože tam roste ve vegetaci pobřežních dun. Druhotně se vyskytuje v Bělorusku, ČR, Dánsku, Estonsku, Finsku, ve Francii na Riviéře, v Irsku, Litvě, Lotyšsku, Německu, Nizozemí, Norsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku, Rusku, SR, Švédsku, Švýcarsku, ve Velké Británii. Na pobřeží Baltu a Severního moře byl druh zavlečen lodní dopravou, nebo železniční dopravou. Většina lokalit ve vnitrozemí také vděčí za svůj původ zavlečení s železniční dopravou při obilných transportech.
Tato rostlina se chová buď jako neoindigenofyt (mořská pobřeží), nebo jako epekofyt (vnitrozemí), vzácněji také jako efemerofyt. Do střední Evropy byl druh zavékán nejčastěji s dováženým konzukmním obilím. Dříve se mluvilo o jeho zavlečení stepním ptákem Syrrhaptes paradoxus, ale to je velmi málo pravděpodobné.
V ČR byl druh poprvé sbírán v listopadu v roce 1957 v Praze-Ďáblicích na skládce. Na Slovensku 27. září 1962 na nádraží v Čierne na Tisou. V současné době roste druh v 16 lokalitách v ČR a v 5 ve SR, od planárního do kolinního stupně. Nejvýše položená lokalita v ČR je u rybníka Velký Pálenec v jižních Čechách. Lokality druhu ve Slovenské republice leží všechny v nížině.
Všechny lokality na Slovensku a na jižní Moravě a v Tišnově i v Pardubicích, leží v teplé klimatické oblasti, dalších 11 lokalit v mérně teplé oblasti ČR. Lokality se nalézají na území s průměrnou teplotou vzduchu 7,1 -10°C a průměrným úhrnem srážek 520 -810mm. Tato rostlina při svém šíření úplně míjí chladné klimatické oblasti.
Druh je typickým oligohemerochorem. Je charakterisktickým druhem východní cesty adventivů. Do ČR a SR byla zavlékána většinou se sovětským obilím nebo ojediněle i jinak - s rudou. Také do přístavu v Bratislavě se dostala rosltina s ukrajinským nebo ruským obilím. Na lokalitách roste většinou s ostatní teplobytnou ruderálních vegetací.

Růstové podmínky:
Ve své vlasti se množí druh na obdělávaných půdách silně vegetativně, takže mnoholetí jedinci mohou mít kořenový systém 4 -5m dlouhý. Fertilní nažky byly zjištěny pouze na lokalitě v Čierné na Tisou, ale i tam byla většina vytvořených nažek sterilních. Plody dozrávají na počátku září, nemají výrazný klíční odpočinek. Klíčí v širším rozmezí teplot. Hromadné vzcházení se děje na jaře od poloviny do konce dubna. Vzhedem k absenci klíčního odpočinku a klíčení nažek v rozmezí teplot je pravděpodobné, že za příznivých podmínek může vzcházet část nažek již na podzim. Pokud vytváří klíčivá semena, má možnost proniknout vzdušnou cestou i na zemědělské pozemky v okolí primárních ohnisek výskytu. Snáší dobře i nepříznivé půdní poměry . Roste většinou na železnicích, málo výživných substrátech. U nás hrozí nebezpečí dalšího šíření druhu při pracovní činnosti člověka, zprostředkovávající zános diaspor se zahraničními surovinami a metriály. Tento druh je v sušších a teplejších oblastech se subkontinentálním klimatem nebezpečným plevelem s minimálními nároky na kvalitu substrátu, snášející dobře zasolení a rostoucí dobře na nezastíněných stanovištích. Z těchto důvodů má v území nejvhodnější podmínky pro vývoj zejména v nížinách srov. Na jihovýchodě Ruska je nebezpečným plevelem, silně vysušujícím půdu, s velmi rychlým a intenzivním vegetativním rozmnožováním. Při absenci konkurence jiných plevelů mohou kořeny přirůst za 24 hodin až 150cm. Za dva roky může pět rostlin zaujmout plochu 82 metrů čtverečných, vytvořit 2618 přízemních růžic při délce kořenů v orniční vrstvě půdy 2656m.
Šíření druhu v našich podmínkách je limitováno málo kontinentálním podnebím, častou absencí generativního rozmnožování, absencí vhodných zdojů diaspor. Vzhledem k jeho biologickým vlastnostem ho ale přesto řadíme mezi druhy vnější karantény, protože klademe hlavní důraz na prevenci , aby bylo možné včes aplikovat účinná rostlinolékařská opatření. Je nutné důsledně a často odstraňovat primární ohniska výskytu ručním pletím. Jednotlivé rostliny je dobré vykopat, nebo ještě použít vhodný herbicid.
Plodné rostliny mohou být nebezpečným zdrojem zaplevelení pro blízké zemědělské pozemky. Vysemeňování je možné zabránit seříznutím nebo posekáním jedinců nejlépe těsně před rozvětem. Při výskytu v polních kulturách je možné aplikovat podobná opatření, které se používají proti druhu Cirsium arvense.

Množení:
Fertilní nažky mají dobré přizpůsobení k anemochorii i hydrochorii. Nejvýznamnější je u tohoto druhu rozmnožování pomocí kořenových výběžků, kterými může být šířena i na nové lokality.

Použití:
Locika tatarská je cizí expanzivní plevel, řazený mezi druhy vnější karantény. Mléko z rostliny obsahuje kaučuk, ale dosud se nepoužívá.