Detail

Popis

---

Autorem rodového jména této rostliny je C.Linné, kterému bělozářka pravděpodobně připomínala obilná stébla, protože řecké „anthericos“ je od podobného výrazu odvozeno. Existuje několik desítek druhů těchto liliovitých rostlin, které nevytvářejí cibule.
V zahradách se jako trvalky pěstují jen dva evropské druhy: bělozářka liliovitá, která má větší květ a vypadá opravdu jako lilie. V přírodě je vzácná, roste jen v několika teplejších oblastech střední Evropy a hlavně v Evropě jihovýchodní, v lesostepích a ve vavřínových lesích s jasany, které mají v květech vyvinutou korunu. Bělozářka větvitá (Anthericum ramosum) je proti předchozímu druhu otužilejší a v přírodě i častěji zastoupená. V Evropě roste až po jižní Švédsko. Kvete asi o měsíc později a květy má asi o polovinu menší než bělozářka liliovitá. Oba druhy se pěstují je v přirozených tvarech, kultivary nejsou známy. Existují ale blízce příbuzné rostliny, velmi známé pokojové rostliny z rodu Phalangium a Chlorophylum.
Bělozářky jsou trsnaté lysé byliny s krátkým oddenkem a s žlábkovitě prohnutými, čárkovitými listy v přízemní růžici. Květy vyrůstají v řídkých hroznech nebo v latách. Jsou dlouze stopkaté, trojčetné, okvětní lístky jsou mléčně bílé. Bělozářka větvitá má květenství rozvětvené a květy 2 -2,5cm velké kvete v červenci a srpnu. Bělozářka liliovitá má květenství nevětvené, tvořící jednoduchý hrozen, a květy až 4cm velké. Kvete od konce května do července. Plod je tobolka.

Čeleď:
Liliaceae - liliovité

Původ:
Bělozářka liliovitá i bělozářka větvitá pocházejí z Evropy. Některé ostatní druhy z Afriky, z jihu USA a z Mexika.

Pěstování:
Bělozářky nesnášejí nadměrné vlhko a to hlavně ve druhé polovině roku. Vyžadují půdu bohatou na živiny. Jinak jsou nenáročné.

Množení:
Tyto květiny se množí semeny, velké trsy je možné rozdělit na menší.

Použití:
Bělozářky vysazujeme do skalek, kde budou vynikat nejen květy, ale i trávovitými trsy.