Detail

Popis

---

Slizečka ocasatá je hojná houba s kloboukem 3 -15cm širokým, v mládí kuželovitě zvonovitým nebo ploše polokulovitým, zvlněným, pak rozloženým, s širokým hrbolem, někdy až s okrajem zvednutým vzhůru, takže klobouk je mělce prohloubený. Často je paprsčitě zvrásněný, na okraji rýhovaný. Barvu má okrovou až žlutohnědou, jindy hnědou až šedohnědou.

Plodnice vyrostlé v hlubokém stínu jsou někdy velmi světlé až skoro bělavé. Pokožka je většinou velmi slizká nebo lepkavá a je možné ji sloupnout. Lupeny jsou 10 -25mm vysoké, přirostlé k třeni horní částí, dolů odstávající a břichatě vypouklé, bílé, jen ve stáří nahnědlé, s ostřím žlutavě hnědavým, dost tlusté, u rychle vyrostlých plodnic někdy příčně spojované. Třeň je 10 -20cm vysoký, válcovitý, dole často vřetenovitě zduřelý, někdy šroubovitě stočený nebo zploštělý a rýhovaný, zakončený kuželovitě řepovitým výběžkem pronikajícím do půdy nebo do hnijícího dřeva.

Pokud rostou plodnice do země, vede z nej silný provazec spleteného podhoubí dosti hluboko nebo i daleko k odumřelému kořeni nebo zbytku dřeva pod zemí, podle čehož dostala houba české jméno. Tento provazec napovrchu porostlý jemnějším podhoubím a obalený částečkami půdy nebo humusu může být i více než půl metru dlouhý, většinou ale měří 10 -15cm. V horní části je třeň 0,5 -1cm tlustý, vřetenovitě rozšířená část bývá až 2,5cm tlustá. Třeň je bílý a nahnědlý, zejména v dolní části, v mládí plný, pak vycpaný řídkým bílým houbovým pletivem a na konec dutý. Na povrchu je krytý pevnější korou a je většinou lysý, někdy vločkatě šupinkatý nebo jemně vláknitý. Dužina je bílá, mírné chuti, bez vůně nebo s velmi slabým ovocným pachem. Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou široce oválné, bezbarvé, s hladkou stěnou, která se jódem nebarví.

Na rozdíl od slizečky porcelánové (Oudemansiella mucida) houba nemá prsten. Dříve se řadila do rodu penízovka - Collybia a často se v naší literatuře uvádí také pod jménem Collybia macroura.

Výskyt:
Slizečka ocasatá roste v listnatých, smíšených nebo jehličnatých lesích, často v bučinách na pařezech, kořenech, starých padlých kmenech, jednotlivě nebo i ve skupinách. Někdy roste i ve starých parcích nebo zahradách. Plodnice rostou i za velkého sucha, i když jiné houby nerostou, protože získávají vodu často z hluboko ponořeného hnijícího dřeva, které tak snadno nevysychá, a není vyloučeno, že podobně jako jiné dřevní houby získává vodu i chamickým rozkladem dřeva.

Protože nenapadá živé stromy ani dřevo čerstvě poražené, není škodlivá, ale spíše užitečná, jelikož rozkládá mrtvé pařezy a kořeny, uvolňuje tím živiny, které obsahují, opět pro živé stromy a mění dřevo na humus s příznivými fyzikálními vlastnostmi.

Použití:
Klobouky jsou jedlé, ale ne příliš dobré, třeně jsou k jídlu moc tuhé. Za suchého počasí je to ale většinou jediná jedlá houba, kterou je možné v lese najít.