Detail

Popis

---

Pečárka ovčí má klobouk 7 -15cm široký, bílý, po poranění žlutý, ve stáří žlutavý nebo světle okrový, hladký nebo velmi jemně šupinkatý. Lupeny jsou dlouho nažloutlé, potom bledě masové, ve stáří čokoládově hnědé. Třeň je 8 -13 x 1,5 -3cm velký, bělavý, po poranění žlutý, s bílým až žlutým prstenem. Dužina je bělavá, ve stáří okrová, výtrusy jsou purpurově hnědé, vejčité, tlustostěnné, hladké.

Jediný druh pečárka s dvojím prstenem je pečárka jedlá (Agaricus bitorquis).
Velmi podobná pečárce ovčí je pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola), která se od ní liší odsedlou hlízkou na bázi třeně, na poraněných místech růžoví.

Pečárka ovčí a jí příbuzné druhy voní příjemně anýzem. Záměny s bílými, smrtelně jedovatými muchomůrkami, jízlivou nebo zelenou, jsou méně časté, ale nelze je vyloučit.

Čeleď:
Agaricaceae - pečárkovité

Výskyt:
Pečárka ovčí roste hlavně po deštích na pastvinách, loukách a v zahradách, v lesích je vzácná. Roste v malých skupinkách od června do října. Je to velmi rozšířený druh, vyskytuje se v celém mírném pásmu na obou polokoulích.

Pečárka lesomilná roste od srpna do října v listnatých i jehličnatých lesích.

Použití:
Většina druhů pečárek, zejména těch, které rostou mimo les, se vyznačuje nepříjemnou vlastností: do buněk plodnic snadno zabudovávají některé kontaminanty z půdy.

Vysoké koncentrace, např. kadmia, rtuti, selenu nebo radionuklidů vlastní houbě příliš neškodí, protože ta vytváří komplexní sloučeniny s menší toxicitou. U člověka požívajícího pravidelně kontaminované plodnice ale může dojít k chronické otravě uvedenými prvky.