Detail

Popis

---

Muchomůrka šedivka patří mezi jedlé houby, ale nemá dobrou chuť. Má klobouk 7 -12cm široký, masitý, šedavý až hnědavý, okraj hladký, nerýhovaný, na povrchu s pevně přiléhajícími bílými nebo šedavými bradavkami, pravidelně uspořádanými do koncentrických kruhů, nebo pravidelnými. Lupeny jsou bílé. Třeň je 8 -12 x 1 -2,5cm velký, bělavý, šupinkatý, dole ztlustlý v protaženou hlízu. Pochva chybí, na hlíze jsou jeden až dva neúplné kroužky bradavek. Prsten je velký, blanitý, bílý, podélně rýhovaný. Dužina je bělavá, chuť nevýrazná, vůně po starých bramborách. Výtrusný prach je bílý, výtrusy bezbarvé, vejčité, tenkostěnné, hladké, amyloidní.

Jedovatá muchomůrka tygrovaná, se kterou je možná záměny, se liší především rýhovaným okrajem klobouku, hladkým prstenem a hlízou vždy alespoň s náznakem pochvy. Záměna s muchomůrkou porfyrovou jsou méně časté, protože je vzácnější. Liší se šedofialovým, skoro hladkým kloboukem, mizivým hladkým šedofialovým prstenem a třeněm na bázi ztlustlým ve velkou měkkou hlízu. Jedovatost této muchomůrky je všeobecně známá, ale výzkumy prokázaly přítomnost pouze indolových derivátů bufoteninů, které jsou toxické jen tehdy, jsou-li aplikovány přímo do žíly.

Často se vyskytuje varieta muchomůrky šedivky, excelsa, se statnými šedými plodnicemi, s třeněm špinavě bílým, na bázi jen nepatrně ztlustlým a dlouze vřetenovitě protaženým. Podle některých odborníků se jedná o samostatný druh zvaný můchomůrka vznešená (Amanita excelsa). U variety valida třeň i lupeny po poranění hnědnou.

Čeleď:
Amanitaceae - muchomůrkovité

Výskyt:
Muchomůrka šedivka vyrůstá v létě a na podzim, jednotlivě i ve skupinách, nejčastěji v jehličnatých lesích, kde tvoří mykorrhizu s borovicemi a smrky, ale i v lesích listnatých, nejčastěji pod duby.

Použití:
Muchomůrka šedivka i její variety vyžadují pro kuchyňskou přípravu dokonalý tvar, jinak mohou dráždit sliznice trávícího ústrojí. Za syrova mohou působit na krvinky hemolyticky, to znamená způsobovat jejich rozpad.