Detail

Popis

---

Žindava evropská je drobná, mrkvovitá, vytrvalá bylina až 40cm vysoká s krátkým plazivým, černohnědým oddenkem a jednoduchou, přímou, chudě větvenou lodyhou. Listy jsou přízemní, dlouze řapíkaté, s čepelí okrouhlou, hluboce dlanitě pětidílnou, na okraji pilovitou. Květy jsou obojaké, drobné, bílé nebo načervenalé, sestavují kulovitý strboul, který tvoří na vrcholu lodyhy vidlanovitý vrcholík. Plody jsou kulaté nažky, posázené hustými, háčkovanými štětinkami, kterými se zachycují na těle zvířat. Rostlina kvete od května do července.

Výskyt:
Rostlina roste v Evropě, Asii, u nás ve stinných, hlavně bukových lesích, zejména v hornatějších polohách.

Použitelná část:
Z rostliny se používá nať.

Sběr:
Nať se sbírá v době květu seřezáváním, suší se rychle ve stínu, umělá teploty by neměla překročit 40°C. Droga nesmí mít nahnědlou barvu, je bez zápachu a chuť má slabě slanou a hořce trpké, později ostré.

Použití:
Hlavní účinnou látkou je saponin, silice, hořčina, třísloviny a kyselina chlorogenová a kávová. Podporuje odkašlávání, zlepšuje žaludeční činnost, působí protizánětlivě, urychluje hojení ran.
Droga se používá vnitně v nálevu jako karminativum a antiflogistikum při zánětech žaludku a střev, k posílení žaludeční činnosti, při žaludečních a dvanácterníkových vředech a při jaterních nemocech. Zevně se užívá jako adstringens s protizánětlivým účinkem k přípravě koupelí při kožních vyrážkách, ekzémech a vředech a vůbec při špatně se hojících ranách.
Ve starých herbářích byla žindava považována na léčivou bylinu prvního řádu při léčení ran. Dnes už je zastaralá, v lidovém léčitelství se používá při plicní tuberkulóze.